Mýty o schizofrenii

Duševní onemocnění jsou spojena s mnoha předsudky. Společnost se duševně nemocných bojí a odsunuje je na okraj. Tito lidé bývají vnímáni jako potenciálně nebezpeční, nevypočitatelní, „divní“, neschopní, hloupí.

I proto je pro nemocného velmi těžké přijmout svou diagnózu. Má obavy z toho, že bude zavírán do ústavů, že s ním bude jednáno jako s nesvéprávným, že je jeho nemoc nevyléčitelná.

To vede k mnoha problémům: Obavy z označení „schizofrenik“ mohou způsobit, že se nemocný dlouho vyhýbá lékařské péči a přijde až s rozvinutými příznaky. S příznaky, s nimiž již nemůže vydržet. Nebo ho přivezou jeho blízcí, pro něž se stal stav neúnosný. Přitom největší pravděpodobnost uzdravení mají lidé, kteří se začnou léčit v časných stadiích.

To, jak se člověk se schizofrenií snaží své příznaky skrývat, může zvyšovat jeho vnitřní napětí a vztahovačnost. Také se tím více izoluje od okolí. Bojí se s lékařem mluvit o svých běžných i chorobných prožitcích, a tím mu ztěžuje diagnostiku a správnou léčbu. Může nebrat léky nebo je přestat brát po odeznění příznaků. Je to tím, že si nechce připustit jejich potřebu.

Většina z výše zmíněných názorů jsou ale mýty. Zhruba jedna třetina nemocných zažije jen jednu epizodu onemocnění a ta se již nevrátí, jedna třetina žije poměrně dlouhá období (roky) bez příznaků a mezitím se objevují občas nové ataky nemoci (viz Slovníček pojmů). Jen u jedné třetiny bývá průběh vleklý a převažuje období hospitalizací.

Pacient si může udržet intelektové schopnosti a nemusí ztratit práci. Většina pacientů se schizofrenií nepředstavuje nebezpečí agrese. Nejdůležitější je vědět, že léčba je spojena s daleko menšími riziky než život bez léčby. Lékař se vždy snaží omezovat pacienta co nejméně.

Obavy nemocného je třeba chápat: Nikdo nechce být předmětem obav, soucitu a diskriminace. Problémy se spoluprací by se výrazně zlepšily, kdyby se společnost naučila pohlížet na duševně nemocné podobně jako na lidi s ostatními nemocemi.